Významný architekt a polabský rodák František Janda měl pro Poděbrady na začátku minulého století odvážnou urbanistickou představu. Chtěl lázeňské město otevřít krajině a propojit jeho centrum s labskými břehy, lužními lesy a zeleným pásem kolem severního okraje města. Jeho návrh z dvacátých let připomínal srdce s tepnami a žilami – živý prostor pro odpočinek lázeňských hostů i pro každodenní život obyvatel.

Právě takto – koncepčně a v souvislostech – bychom měli o poděbradské zeleni uvažovat i dnes. Parky, okolí Labe, Obora, polní cesty, aleje i další krajinné prvky v okolí města by měly tvořit jednu síť, která ochlazuje, zadržuje vodu a umožňuje lidem pohodlně se pohybovat mezi městem a krajinou. S rostoucími teplotami bude městská i příměstská zeleň stále víc rozhodovat o tom, zda bude v Poděbradech příjemné trávit léto.

Poděbrady dnes nemají samostatnou adaptační strategii na změnu klimatu ani komplexní plán, který by péči o zeleň, hospodaření s dešťovou vodou a další adaptační opatření spojoval do jednoho rámce. Nový strategický plán města s adaptací sice už počítá, chybí však provázanost jednotlivých opatření, měřitelné cíle a dlouhodobý postup, který by umožnil jejich systematické vyhodnocování.

Základní podklady město má. Generel zeleně pochází z roku 2017 a řadu konkrétních cílů obsahoval už předchozí strategický plán: obnovu parků a alejí, revitalizaci příměstského zeleného prstence, propojování zelených koridorů i průběžnou aktualizaci pasportu zeleně. Dnes je ale potřeba tyto dokumenty aktualizovat a promyslet znovu s ohledem na podmínky, které budou výrazně náročnější než ty dosavadní.

V roce 2025 město zadalo novou pasportizaci a inventarizaci zeleně. Má zahrnout terénní hodnocení vegetačních ploch, soupis stromů a plán udržovací péče s vyčíslením nákladů.

Dalším krokem by měla být koncepce městské zeleně. Ta se neobejde bez jasné vize, kam chce město směřovat – například k „městu odolnějšímu vůči výkyvům počasí“, či „městu atraktivnímu pro pobyt hostů i obyvatel“. Měla by ukázat, jak parky a volnou přírodu spojit do souvislé prostupné sítě, kde vysazovat nové stromy a aleje a kde zakládat květnaté louky, jak městskou zeleň navázat na zeleň příměstskou a jak zachytávat srážky. Součástí by měl být harmonogram prací, ale také způsob, jak do plánování zapojit veřejnost a jak o něm s obyvateli mluvit – bez toho, abychom se zeptali těch, komu má plán především sloužit, se dobře plánovat nedá.

Užitečným vodítkem při rozhodování by byla i klimatická mapa města: kde se veřejný prostor v létě přehřívá, kde chybí stín, kde stromům chybí voda a kde je naopak prostor pro vsakování přívalových srážek, pro nové stromy nebo zelené koridory. Taková mapa umožní rozhodovat podle dat a naléhavosti, a ne podle toho, která ulice je právě na řadě.

Že to jde, se můžeme přesvědčit jinde. Jihomoravský Mikulov, který už dnes čelí každé léto výraznému suchu a vysokým teplotám, má zpracovanou koncepci rozvoje sídelní zeleně i studii zelených opatření pracující s modrozelenou infrastrukturou, hospodařením s vodou a stávajícími vzrostlými stromy. V německých lázních Bad Kissingenu spojují adaptační opatření se zadržováním vody a ochlazováním města. V rakouském Badenu při obnově veřejných prostranství kombinují nové výsadby s propustnějšími povrchy a se zachytáváním dešťové vody pro stromy.

Jandova myšlenka velkorysého spojení města s přírodou tak může dostat současnou podobu. Poděbrady mohou mít zelenou síť, která propojí lázeňské centrum, městské parky, Labe a příměstskou krajinu. V době rostoucích teplot, sucha a přívalových srážek je to zároveň jedna z důležitých forem ochrany města před dopady měnícího se klimatu.